ירושלים Den 8: Katedrála sv. Jakuba a cesta do Betléma

Ač je v Izraeli sobota volným dnem, já si přivstal a vyrazil do starého města katedrály sv. Jakuba, protože jsem si nemohl nechat ujít příležitost účastnit se arménské liturgie. Katedrála je otevřena jen půl hodiny odpoledne a nesmí se v ní fotit, a to tak přísně, že i v průvodci je jen obrázek portálu. Dorazil jsem o půl sedmé, v katedrále se před oltářem modlil jeden kněz v plášti s vysokou kapucí. Ubíhaly desítky minut, objevili se další kněží i bohoslovci, kteří napřed něco chraplavě zanotovali, ale brzy zpívali krásným plným hlasem.

Někdy o půl deváté se objevil biskup. Měl celou dobu aerodynamické černé brýle, s mitrou/korunou připomínal našeho řeckokatolického biskupa Hučka. Šel pozdravit jakousi ikonu vpravo od oltáře, na to mu zatáhli závěs, aby měl soukromí. Pak se přesunul na levo do kaple sv. Jakuba a začala liturgie. Na čtení si bohoslovci (v zeleném) sedli na zem, bylo tam taky několik jáhnů (v modrém) kteří opravdu připomínali anděly na ikonách. Štolu měli spuštěnou volně z pravého ramene.

Dokonce se konalo i pozdravení pokoje, bohužel jsem byl z lidu první na řadě a nevěděl jsem, jestli už nejdou cizocírkevníky vyprovodit, tak jsem jen stál a díval se. Dotyčný kněz pak podal všem ruku a vrátil se i ke mně, což mne potěšilo. Kříž dělali stejně jako my, zleva doprava. Eucharistie se rozdělovala věřícím na hřbet ruky. Jak jsem se dozvěděl od Waleriána Bugela, je to proto, že na toto místo se líbají králové a proto je obzvláště důstojné.

Po liturgii jsem se chtěl na vrátnici zeptat na pár věcí, ale poslali mne za knězem venku, ten za knězem uvnitř katedrály a ten mi řekl, že na mne nemá čas. Škoda.

To už bylo asi deset hodin a já se vydal přes město k palestinskému autobusovému nádraží, ze kterého mi jel autobus. Nenechal jsem se nalákat od konkurence, která jede jen k checkpointu, ale pokračoval jsem k číslu 21. Za pouhých 6 ILS mě tento minibus odvezl až do blízkosti betlémského centra. Tam mi kdosi hned ochotně poradil cestu nahoru k luterskému kostelu a pak rušnou ulicí doleva až na náměstí. Do starobylé baziliky jsem ani nešel. Je to opět symbol křesťanské nevraživosti, před pár lety se tam mniši různých konfesí pobyli při předvánočním úklidu smetáky. Zašel jsem rovnou do katolické baziliky, do které se vstupuje přes atrium se sochou sv. Jeronýma.

Pak jsem ještě navštívil informační centrum, kde slibovali telefonování pro turisty - nic tam ale nebylo. Na tržištích se všude prodávali dřevěné betlémy a jiné sošky. V jedné odlehlé uličce jsem zahlédl i prašnou dílnu, ve které je mladí kluci vyráběli.

Od bazilik vedou dvě ulice přes město se spoustou stánků, mezi nimi je na začátku krásný orientální masný trh. V té levé ulici jsem koupil Katce stejně jako posledně šátek. Takový dárek se osvědčil, tak jsem přibral i pro obě naše maminky. V jiném obchodě jsem si ověřil, jak těžce se nic nekupuje, když vám pošlou pro osvěžující čaj s lístkem máty... K obědu jsem si koupil kebab, karbanátek na tyčce. Obával jsem něčeho ostrého a spáleného, měl ale výbornou jemnou chuť. Obě rušné ulice se potom setkaly a vedly k hotelu Shepherd, ve kterém jsme před třemi lety se školní výpravou pobývali. Viděl jsem i prodavače kávy v tureckých krojích se zvonky- jeden vezl vozík a druhý nesl kávu přímo v "konvici" na zádech a hadičkou naléval do kelímků.

Betlém se dá projít poměrně rychle, takže jsem se vydal hledat autobus. Cestou jsem ještě narazil na salesiánskou školu. Jakási mladá dívka mi ochotně vysvětlila, že se tam kluci učí dva roky - první rok obecně, druhý se specializují na výrobu ze dřeva, perel nebo jiného materiálu.

Jenže to už jsem si nemohl vzpomenout, jak se ke stanovišti autobusů dostat. Při hledání jsem narazil na velmi levnou internetovou kavárnu a vyřídil pár e-mailů. Navštívil jsem i jeden velký turistický obchod na okraji. Mají na zápraží železnou mříž, kterou vám otevřou bzučákem - asi aby turisty neotravovali děti. Uvnitř ke mně přišel jakýsi mladík a řekl mi: "Hello, I'll be your shoping assistent," a celou dobu mi stál za zadkem. Prošel jsem obchod, rozloučil se a vydal se na další cestu. Po delší době jsem přišel na křižovatku se světly a uviděl nějaké mírové sbory. Šel jsem se jich tedy zeptat, a oni mi ukázali na nedaleko stojící autobus čekající, než se naplní. Na checkpointu nás všechny nechali vystoupit, prohlédli pasy a zavazadlový prostor a pak už jsme v pořádku dojeli do Jeruzaléma a tím skončil můj jediný izraelský výlet.

---

Související příspěvky:

• ירושלים Den 7: Myjeme nádobíčko a konečně Boží hrob
• ירושלים Den 6: Únava doléhá na všechny
• ירושלים Den 5: Výlet ke starověkým hrobům 
• ירושלים Den 4: První zajímavé objevy  
• ירושלים Den 3: Únava začíná, přednáška
• ירושלים Den 2: Začíná práce 
• ירושלים Den 1: Příjezd 
• ירושלים Expedice Hora Sion začíná