Minulý týden na naši olomouckou alma mater zavítal pan děkan z Prahy - prof. Ludvík Armbruster. Pozval ho na svůj seminář o misiích náš exděkan prof. Ambros, jeho spolubratr jezuita. A protože přednáška byla veřejná, šel jsem si také poslechnout člověka, který v Japonsku strávil většinu života.
Japonský film Ticho (Činmoku) režiséra Masahiro Šinoda vypráví o křesťanských misiích z pohledu Japonců Vyprávění to bylo opravdu zajímavé: o japonském jazyce, historii, kultuře, myšlení. Do Japonska se písmo dostalo z Číny v 6. století, má tedy delší dějiny a kulturu než my. Přitom ale až do 16. století nemělo žádný styk s Evropou. Proto si často nerozumíme.
Misije začaly sice slibně, ale potom přišlo najednou dvěstěpadesátileté pronásledování. Při něm prý zahynulo více křesťanů, než v pronásledováních starověkých. Zde ale bohužel stále nepozorujeme, že by krev mučedníků byla semenem křesťanů. Ač bylo pronásledování zrušeno a od konce 2. světové války je v Japonsku úplná náboženská svoboda, křesťanství se tu příliš nedaří (na rozdíl třeba od Jižní Koreje).
Japonec očekává od náboženství společnou cestu, na které se něco společného prožije a něco společně najde. My dáme Japonci katechismus, ve kterém jsou odpovědi na všechny otázky: na ty, které má, i na ty, které nemá. On má pak asi takovou radost, jako z vyplněné křížovky (slovy Polívky, asi jsem průměrný Japonec). Přitom symbol cesty je blízký i křesťanství. O křesťanech se ve Skutcích mluví jako o přívržencích nové cesty, strokřesťanský spis Didaché zase vybízí: máš před sebou dvě cesty, život a smrt, vyber si život!
Z našeho pohledu je většina Japonců ateisty - nežijí řádně ani svůj šintoismus. Oni to ale vidí jinak, součástí náboženství je i to, jak si vaří čaj, jak si ráno uklízejí, atd. Že by inspirace i pro nás?
V Japonsku dnes zažívají velký rozvoj různá nová náboženství. Podle sociologů prý ve velkoměstech nahrazují zázemí tradiční vesnice. My křesťané toho ale neumíme využít - evropané nedokáží, aby se s nimi cítil Japonec jako doma. Jsou sice japonští kněží - ti se ale učili tolik latinu a scholastiku, až buď utekli, nebo se z nich stali cizinci ve vlastní zemi.
"Římsko-katolická církev" je oxymoron - spojení nespojitelného. "Katolický" totiž znamená "celosvětový" (
kata holén gén - po celé zemi). Na druhou stranu je tu omezení na Evropu, v ní jednu zemi, v ní jedno město... I naše nátura je odlišná od italské, co mají potom říkat Japonci?
Díky a dovol mi opět s tebou souhlasit. Katolický a křesťanský přeci nerovná se evropský nebo dokonce latinský. Ani Ježíš nebyl Evropan, ale semita. Křesťanství vstoupilo do života všech civilizací a musí se učit jazyku a myšlení místa, kam přichází. To je ostatně původní odkaz jezuitských misií 16.století. Snad to dnes už chápeme
No jezuiti na to tenkrát bohužel dojeli. Rád bych někde našel víc informací o tom, jaké jsou starosti a radosti křesťanů různě po světě - třeba jak se v Africe misionáři přetahují se šamany, co katolíci v Číně atd. Občas se objeví nějaká novinová zpráva, ale ta nemůže nahradit svědectví člověka, který v tom žije.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.